Radka Chromovská

Třicet let či šedesát, právník, lékařka i kuchař. V nažehlených oblecích a šustících šatech se každý týden přicházejí zlepšovat v tanci pod vedením tanečních mistrů  Zdeňka Řeháka a Dušany Jirovské. I oni sami začínali prozaicky – v tanečních. Dnes v nich tancechtivé žáky učí sami.

Podpatky a lakýrky, volánky a třpyt, pevné uzly na kravatách... Po červeném koberci Národního domu si vykračují dvojice ve slavnostní náladě. Možná trochu opatrně, trochu rozpačitě – přicházejí se učit tančit. Patnáct jim už dávno není. Kdo snad kdysi zvládal rumbu, už ji dávno zapomněl, a další se zase těší, že tu pro sebe tanec poprvé objeví.

Pan mistr se doma vzpíral
„Á – raz dva tři čača, raz dva tři čača,“ poklepává si taneční mistr špičkou lakýrky do rytmu kapely, když hudebníci spustí. Parkety se lesknou, zlaté štuky září a zdobný křišťálový lustr sálá horkým teplem. Je jen těsně po osmé a třicítka dospělých se snaží zorientovat na parketu. Učitelé tance ale vše bedlivě sledují a registrují každý pohyb. Stačí jim jen minutka a odhalí všechno, za léta praxe jsou už skutečnými mistry. Tanec mají dávno v krvi, žijí jím přes třicet let. V začátcích to netušili – přišli zkrátka do tanečních, jak tehdy kázaly dobré mravy. „Byla to trochu náhoda,“ hodnotí dnes Dušana Jirovská. Vyhlédl si ji tenkrát chlapec a přemluvil ji k partnerství při tančení „vyšší ligy“. Opatrně souhlasila, rychle ji to ale vtáhlo. „Tanec mne vzal za srdce,“ přiznává se dnes.

A podobně začínal i Zdeněk Řehák. Původně vlastně do tanečních ani nechtěl. „Chvíli jsem se doma vzpíral,“ vzpomíná. Ve třídě se prý tenkrát dokonce se spolužáky domluvili, že do tanečních nepůjdou. Kvůli nátlaku rodičů se však přátelská „jednota“ rozpadla, a tak stejně jako  spolužáci do tanečních nastoupil. Kamarádi kurzy po pár lekcích opustili, on však vytrval. A dnes je za to rád. „Vybral jsem si dobře.“ Oba partnery shodně těší, že tak dnes mohou v honosných prostorách v Taneční škole Národního domu na Vinohradech a v paláci Žofín pokračovat v tom, co začaly jejich taneční vzory – Josef Trubač, Jan Pavlík a také Jan Nekola.

„Kolik žáků jsem už měl?“ zamyslí se nad otázkou Zdeněk Řehák. Počet je až úctyhodný – s jejich partnerkami přes třicet tisíc. Vede sedm typů kurzů, z toho dva až třikrát týdně v Národním domě na Vinohradech, každý v jiném stupni. Učí dospělé i dospívající. Taneční pro dospívající jsou prý ale rarita. Podobná tradice prý podle mistra Řeháka není nikde na světě. „Taneční jako součást výchovy jsou jen českým fenoménem.“ Za jejich kolébku jsou v Čechách považovány taneční salony třicátých let devatenáctého století, kdy se začala tančit polka a o její výuku byl velký zájem. „Nikde na světě se to takhle nedělá, ve většině zemí platí, že kdo se chce naučit tančit, zaplatí si lekce v tělocvičně. U nás se oblast společenského tance propojila se společenskou výchovou a převzala do sebe hodně ze společenské noblesy první republiky,“ doplňuje Zdeněk Řehák.

Tančí se i o přestávce
Ženy odfukují z čela přilepené ofiny, muži zlehka uvolňují motýlky. Polka všechny pěkně rozehřála. „Pěkné, bylo vidět, že jste se snažili, a musím uznat, že hodně z vás se zlepšuje. Takže si teď pro změnu procvičíme walz,“ plánuje program taneční mistr. Vezme Dušanu do tanečního držení a – pravá, levá, pravá, otočka.

„Takhle vypadá základní vazba, až kroky zvládneme, budeme tančit takto...“ Dá znamení hudebníkům a s jistotou předvede celou taneční kreaci. Potlesk mluví za vše. Předvedení tance v jeho správné podobě považují Zdeněk Řehák s Dušanou Jirovskou za velice motivační. „Je sice pravda, že musíme soustavně trénovat, ale vrací se nám to zpátky,“ vysvětlují. Učitel si prý dnes žáky musí získat. „Jsou informovanější a sebevědomější než dřív.“ A také snaživější. „V tom se liší od dětí – dospělí se sami  chtějí učit a hůř snášejí neúspěch. Není výjimkou, že nás žáci o přestávce místo odpočinku vyhledají, aby se doučili nezvládnuté kroky. Lidé se přihlásili na taneční lekce s různým očekáváním, nezanedbatelná je i výše kurzovného a na nás je uspokojit i ty nejnáročnější.“

Díky populární televizní soutěži StarDance zájem o výuku tance stále roste. A přibývá těch, kterým nestačí umět jen základy. „Bylo potřeba taneční rozšířit ještě o jeden běh a nakonec jsme k němu ještě přidali i taneční klub pro dospělé.“ Frekventanty základních kurzů totiž většinou tanec chytil natolik, že nechtěli skončit. Proto Zdeněk Řehák s Dušanou Jirovskou připravili pro taneční klub choreografii a s několika nadšenci nacvičil předtančení, které má na plesech už pravidelně obrovský úspěch.

Talent prý Zdeněk Řehák už po letitých zkušenostech rozpozná. A dopředu umí odhadnout i taneční „dřevo“: „Často již ve dveřích poznáme, s kým bude asi potíž.“ Naučit tanci se však Zdeněk Řehák s Dušanou Jirovskou snaží poctivě každého. „Radost máme vždy – když se vylepší zdánlivě beznadějný případ, velmi nás to potěší, ale se stejně velkou chutí se věnujeme i talentům. Všichni jsou nám inspirací,“ usmívá se taneční mistr.

Kurzy tance jsou stále žádanější také mezi manažery – důležité firmy pořádají vlastní plesy a po managementu chtějí, aby společnost reprezentovali. „Umět se pohybovat po parketu je už společenská nezbytnost.“ Zvýšený zájem o tanec a výuku vnímají taneční mistři i mezi VIP osobnostmi i politiky.

Svojí prací dvojice tanečních mistrů žije. Manželské protějšky obou tanečních mistrů jsou i po letech velice tolerantní k jejich taneční profesi. Pro Dušanu Jirovskou je tanec „pozitivní závislostí“, která ji naplňuje. „Dnešní společnost volá po kultivované formě vztahů - a tanec ji podporuje,“ tvrdí  svorně oba